Skutečné příběhy pěstounství

Gábina 

Nejistá budoucnost není překážkou

Desetiletou Gábinu přijala Jana do péče před osmi lety. Gábina má v biologické rodině diagnostikovanou nevyléčitelnou nemoc, tzv. Huntingtonovu chorobu. Je to onemocnění mozku, jež vede k postupné demenci nemocného a graduje nesamostatností a úplnou závislostí na pečovateli. Gábina je však zatím zdravé a veselé dítě. Ani toto „riziko“ Janu a jejího, tehdy třináctiletého, syna neodradilo od toho, aby dvouleté holčičce poskytli nový domov. Dnes je Gábina ve srovnání s dobou, kdy si ji Jana přivezla z kojeneckého ústavu, sebevědomá dívka, která má svou hlavu a názor. Ačkoliv je Jana dle svých slov vyrovnaná s tím, že situace je taková, jaká je, neubrání se obavám o Gábininu budoucnost. Rčení „krev není voda“ tady neplatí. Z nejisté a nedomazlené holčičky, která zrcadlila ostatní děti, aby se zalíbila, je veselá a aktivní slečna. Hraje výborně na klavír, baví ji tenis, dělá atletiku, miluje svíčkovou a palačinky. Předsudky v pěstounství nemají místo a velké díky patří lidem, kteří dávají šanci dětem bez ohledu na jejich možné diagnózy, prognózy a dědičné předpoklady. Klobouk dolů před takovým odhodláním, odvahou a velkým srdcem!

Jedná se o skutečný příběh pěstounství z Libereckého kraje. Text i fotografie jsou autentické a jsou autorizovány náhradní rodinou.

Honzík

Dlouhá cesta domů

Klára byla přechodnou pěstounkou dva roky. Během této doby měla v péči pět dětí různého věku. Pak jí do života vstoupil Honzík, desetiměsíční miminko, které se u ní od začátku cítilo jako doma. Honzík byl temperamentní a zvídavý, ničím výrazně odlišný od ostatních malých dětí. Ke Kláře se chlapec dostal do pěstounské péče od jeho babičky poté, kdy sama uznala, že na něj nestačí. Nadále o vnuka jevila zájem a Honzík s ní trávil společný čas. Po nějaké době se babička rozhodla, že by chtěla mít Honzíka zpět u sebe. A tak po ročním pěstounském pobytu u Kláry putoval Honzík na základě soudního rozhodnutí k babičce. Klára se pak ze své pozice přechodné pěstounky starala o další dvě děti. Po nějakém čase jí do života znovu vstoupil Honzík, kterého, tehdy tří a půlletého slaboučkého chlapce, přijala do péče podruhé. Byl i nebyl to ten Honzík, jakého znala dřív. Měl ty samé oči, ale posmutnělý pohled, nechtěl si hrát, nesmál se a bál se usnout. V reakci na to, že by měl Honzík putovat od Kláry do další rodiny, rozhodla se požádat o jeho svěření do dlouhodobé pěstounské péče. V současné době je Honzík u Kláry přes dva roky a je z něj sebevědomý veselý kluk, který miluje vláčky, hasičská auta a jak sám říká “chotbal”. Znáte-li z okolí podobný příběh, musíte souhlasit, že děti potřebují svůj stálý ostrůvek bezpečí a jistoty.

Jedná se o skutečný příběh pěstounství z Libereckého kraje, ve kterém byla změněna jména. Text i fotografie jsou autentické a jsou autorizovány náhradní rodinou.

Julie a Anna

Velká rodina není vždycky výhra

Julie a Anna, dvě sestry, jedna rodina, různé osudy. Ačkoliv je dělí necelé dva roky, dívky vyrůstaly po dlouhou dobu odděleně. Julie žila s babičkou z matčiny strany, Anna s babičkou ze strany otce. Proč? Dívky pocházejí z etnicky smíšeného svazku a Julie jednoduše měla to “štěstí”, že se více podobala matce a její rodina o ni projevila po narození neodbytný zájem. Vhodné podmínky ji ale nepřipravili. Julie zažívala fyzické i psychické týrání. Její sestra Anna naopak bydlela u otcovy matky, babičky Růženky. O Annu se babička s manželem starali prakticky od malička, oficiálně ji mají v péči od jejích 6 let. Vyhrocená situace v rodině, kde žila malá Julie, přiměla babičku Růženku obrátit se na místní OSPOD, se kterým začala společně řešit jejich dlouhodobě neutěšené rodinné zázemí. Dobrá věc se nakonec podařila a ve spolupráci s úřady byla i Julie oficiálně svěřena do její péče. Zdá se, že příběh má dobrý konec, nicméně to nesmaže újmy, které dopadly na křehkou dětskou duši. Můžeme tak děkovat všem, kteří se nebojí za osudy dětí bojovat a ve spolupráci s doprovodnými organizacemi a úřady jim dát novou šanci. Děti pak mají konečně možnost užívat si dětství takové, jaké má být! Kromě Julie a Anny poskytla babička s manželem domov dalším dvěma romským holčičkám, se kterými v současné době tvoří spokojenou rodinu.

Jedná se o skutečný příběh pěstounství z Libereckého kraje, ve kterém byla změněna jména. Text i fotografie jsou autentické a jsou autorizovány náhradní rodinou.

Marcela

Když je alhokol víc než srdce

Marcela, 18letá slečna s velkými plány do života. Dokončuje studium na střední zdravotnické škole a má jasný cíl – pečovat o malé děti hospitalizované v nemocnici. Vzhledem k tomu, že sama to pravé spokojené a bezstarostné dětství nezažila, uvědomuje si, jak je pozornost a starostlivost potřebná. Na své vlastní vyrůstání nemá hezké vzpomínky. Společně se svými dvěma mladšími sourozenci žila s matkou, která byla závislá na alkoholu, otec rodinu opustil. Ačkoliv jí nebylo ani 8 let, věděla, co dělat, když matka zkolabovala po nadměrném požití vodky. Děti neznaly disciplínu, neměly žádné kladné vzory, do školy chodily neupravené, špinavé, bez domácích úkolů. Z rodinného rozpočtu se kupoval převážně alkohol, a tak často zažívaly takovou nouzi o jídlo, že musely žebrat na ulici. O sladkostech se jim mohlo jenom zdát. Marcela musela bratrovi a sestře rodičovskou péči částečně nahrazovat. Zájem sociální pracovnice na sebe nenechal dlouho čekat. Byl podán návrh na umístění dětí do ústavní péče. A právě tehdy se objevilo světlo na konci tunelu. Na scénu vstoupila teta, která nedovolila, aby Marcela se svými dvěma sourozenci nadále doplácela na selhání rodičů a rozhodla se vzít si je do pěstounské péče. Kdyby se tak nestalo, dostaly by se do dětského domova. Teta jim dala nový směr, novou naději a život naplněný porozuměním, trpělivostí a respektem. A proto má pěstounství smysl - dává dětem šanci na lepší život. 

Jedná se o skutečný příběh pěstounství z Libereckého kraje. Text i fotografie jsou autentické a jsou autorizovány náhradní rodinou.