Cookie Consent by Free Privacy Policy website
Název loga
Název loga

 

Jaké je to být dlouhodobým pěstounem z pohledu rodiny Kyzlíkových

 

Zajímá vás, jaké je tzv. dlouhodobé pěstounství z pohledu samotného pěstouna? V rámci kampaně MÍT DOMOV A RODINU „Samozřejmost, nebo vzácnost?“ vám přinášíme rozhovor s dlouhodobou pěstounkou z Libereckého kraje, s paní Radkou Kyzlíkovou. Paní Kyzlíková je učitelkou v mateřské škole, k tomu vykonává pěstounskou péči již sedmým rokem. V pěstounské péči má svěřenou dvanáctiletou dívku. Jedná se o tzv. dlouhodobou pěstounskou péči, kdy má pěstoun dítě svěřené do doby, než si biologičtí rodiče vytvoří takové podmínky, aby mohli dítě převzít do své péče, případně končí zletilostí svěřeného dítěte.

 

 Co Vás vedlo k rozhodnutí stát se pěstounkou?

 Moje kamarádka se stala „přechodkářkou“ (přechodovou pěstounkou). Do té doby jsem o možnosti vzít si dítě do pěstounské péče nic nevěděla. Znala jsem pouze pojem adopce a s tím jsem měla spojenou informaci, že pokud jsem sama a jsem už starší ročník, tak nemám vůbec žádnou šanci (pozn.: jedinec, tzv. samožadatel, se může stát náhradním rodičem).  V té době jsem přemýšlela, co dál se svým životem a na základě rozhovorů s kamarádkou jsem začala sbírat informace, poté jsem zašla na OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí v místě bydliště), podala jsem přihlášku a tak jsem vstoupila do programu náhradní rodičovské péče.

 

Jak vnímalo toto rozhodnutí Vaše okolí? S jakými reakcemi jste se setkala?

Než jsem podala přihlášku, konzultovala jsem to se svými dětmi a také se svými rodiči. Mamka mě trochu zrazovala před tak velkým závazkem, ale postupně mi začala fandit. Děti to přijaly každé trochu jinak. Starší dcera, v té době 17 letá, měla hodně otázek a asi i strach, jakou roli bude hrát ona v našem dalším životě. Dcera nakonec, řekla: „Jdeme do toho“. Až čas zcela odpověděl na její otázky a pořešil obavy. Mladší syn, kterému bylo v té době 10, mi řekl, že by chtěl bráchu, aby ho mohl naučit nějaké lumpárny, ale jinak, že to může být i holka, hlavně když budeme v pohodě.

 

Pěstouni musí projít přípravou. Jak jste tento proces vnímala, jak dlouhý byl a byla pro Vás příprava přínosná? Případně co byste během přípravy ještě uvítala?                                          

Počátek nebyl úplně příjemný, vstup do vašeho soukromí, pohovory, testy, to vše je zátěž pro celou rodinu. Chápu, že je nutné tyto podklady získat a pak velmi závisí na lidech a jejich přístupu při získávání těchto informací. Proces byl opravdu hodně dlouhý. Kurz byl i časově náročný, ale sešla se tam dobrá parta, tak jsme se tam těšili. Byli jsme trochu experimentální skupina v režimu Pride, jednalo se asi o druhý kurz tohoto typu v ČR. Materiály pocházely z Ameriky, i příručka byla přeložená, a tak některé situace a instruktážní  filmy působily trochu „mimo mísu“. Chybělo mi tam více kontaktů s pěstouny, tedy s realitou. Ze své zkušenosti však mohu říct, že žádný kurz vás nedokáže připravit na realitu. Je fajn mít za zády lidi, kteří s vámi poté řeší vše potřebné za pochodu.

 

Jaké pocity si vybavujete při převzetí dítěte? Překvapilo Vás něco? Na co jste byla připravena a na co naopak ne.

Čekala jsem dost dlouho, než se objevila moje „dcera“, padly jsme si do oka na první dobrou. Problém nastal při předání, kdy biologická rodina zcela nespolupracovala. Byly tam velmi složité a spletité vazby a bohužel jsme se při tom dostali až k soudům a k soudním tahanicím, kdo ji nakonec do péče dostane. Nebyla to standartní situace. Nebyly zcela jasně vyřešeny otázky péče v rodině, než se holčička dostala do pěstounské kolonky. To bylo pro mě hodně nepříjemné a trochu mě to zviklalo v mém rozhodnutí stát se pěstounkou, ale na druhou stranu vztahy s „dcerou“ byly už hodně pevné a v naší rodině měla své místo, takže jsme to ustáli a život jde dál.

 

Tématem naší kampaně byly mýty, které kolem náhradního rodičovství panují. Setkáváte se s nějakými ve svém okolí? Pokud ano, s jakými?

Zpočátku jsem hodně slyšela, že to děláme jen kvůli penězům. Pak, že dítě můžu přece vrátit pokud bude „nevyhovující“.

 

Co je na tom být pěstounem nejtěžší a co Vám naopak dělá největší radost?

Uvědomit si, že když dva dělají totéž, není to totéž, tedy že vaše svěřené dítě má jiné pohnutky a možné reakce, než na které jste zvyklí od biologických dětí a tudíž, že vaše reakce na chování dítěte v pěstounské péči musí být jiné. A ze všeho nejtěžší je vysvětlit složitost situace vašemu okolí, ve kterém se pohybujete.  Vysvětlit, proč se chováte jinak, než k vlastním dětem. Velkou radostí je, když se dítě přijde samo pochovat, když si za pomoci druhých uvědomíte, kam se dítě za dobu ve vaší péči posunulo. Když se ohlédnu a vidím, že tvoříme jednu rodinu a cizí lidé nepoznají, že je u nás něco jinak.

 

Co byste o pěstounství sdělila případným zájemcům?

Jděte do toho, mějte ale oporu v rodině, budete ji moc potřebovat. Připravte se na to, že to není vůbec lehké, mějte vedle sebe lidi, kteří vám pomohou se ohlédnout a v těch „špatných časech“ vám připomenou, proč má smysl být pěstounem. Důležitý je výběr doprovodné organizace a pokud to doba dovolí, najděte si skupinu „rodičů“, kteří řeší podobné věci a tudíž pochopí o čem mluvíte, jaké potíže právě řešíte a jak to prožívají oni. Pokud dítě většinu času spí klidně, má kamarády, občas udělá nějaký průšvih, který společně napravíte, navštíví biologickou rodinu a v pohodě se vrátí do té vaší, přijde se pochovat, jako starší vám řekne, co ho trápí, to jsou důvody, proč to rozhodnutí stát se pěstounem má smysl. A v neposlední řadě nezapomeňte myslet na sebe a svoji pohodu.

 

Děkujeme paní Kyzlíkové za poskytnutí rozhovoru a přejeme jí plno radosti v životě a další elán do pěstounství.

Pěstounství na přechodnou dobu a příběh rodiny Jiroutových

 

Druhý rozhovor uskutečněný v rámci kampaně MÍT DOMOV A RODINU "Samozřejmost, nebo zvácnost?" odkrývá příběh pěstounů na přechodnou dobu - Ester a René Jiroutových. Ti jsou tzv. přechodovými pěstouny od roku 2016. Manželé mají 4 biologické děti, dva syny a dvě dcery (23, 21, 19 a 15). Během čtyř let se postupně starali o sedm dětí. Všechny svěřené děti byly u Jiroutových hned z porodnice, novorozeneckého oddělení nebo neonatologie. První holčička byla v rodině 9 měsíců, druhý chlapeček 11 měsíců, třetí holčička 8,5 měsíců, čtvrtý chlapeček 3,5 měsíce, pátý chlapeček 3 měsíce a dvojčátka holčičky manželé 10 dní navštěvovali na neonatologii a pak o ně pečovali 6 měsíců. Prvních pět dětí odcházelo do adoptivních rodin a dvojčátka šla ke své biologické mamince.

 

Co vás vedlo k rozhodnutí stát se pěstouny?

Ester: Vždycky jsme někomu pomáhali a starali se o někoho. Byla jsem na to zvyklá již od dětství ze své rodiny. Spolu s manželem jsme si také začali všímat ostatních a pomáhat, kde jen to bylo potřeba. Občas u nás někdo bydlel. (Deset let u nás bydlela mladá žena s mentálním postižením. Další 4 roky u nás bydlela starší žena, která musela odejít od svého násilnického manžela.) Pracujeme s dětmi – vedu mateřské centrum, s manželem vedeme skautský oddíl, pořádáme tábory, jsme zapojeni v křesťanském sboru.

Jednou jsme slyšeli vyprávět od kamarádky, že na Slovensku byly zrušeny kojenecké ústavy a pěstounky se doma starají o miminka, která pak odcházejí do adopce. Manžela, děti i mě to velmi zaujalo. A děti mi řekly: „Mami, tohle bys měla dělat, to by se nám líbilo. Měli bychom doma veselo a ty bys byla doma i pro nás.“  Já jsem si již dávno přála pomáhat opuštěným dětem. Hned na začátku manželství jsme s manželem mluvili o tom, že pokud nebudeme moci mít své děti, tak si vezmeme děti z dětského domova. Takže jsme hned souhlasila, nemusela jsem o tom dlouze přemýšlet. Měla jsem sice dobrou práci, ale pěstounství mě lákalo víc, proto jsem vděčná svým dětem a manželovi, že mi to navrhli. Pěstounství totiž není jen o mě, o pečující osobě, ale o celé naší rodině. Všichni pomáhají, na všechny působí pláč miminek, která trpí třeba abstinenčními příznaky, všichni vyhlížíme, zda se dětem najde rodina, jak dopadnou soudy apod. Všechny nás ovlivňuje, kdy a co můžeme podnikat jako rodina.

René: Jak řekla manželka, celý život někomu pomáháme, tohle je další smysluplná etapa našich životů.

 

Jak vnímalo toto rozhodnutí vaše okolí? S jakými reakcemi jste se setkali?

Ester: Já osobně jsem zaznamenala spíše kladné reakce a povzbuzení, že se na tuto práci hodím. Ale někteří se divili, že se nám do pěstounství chce, že to jistě má spoustu omezení a je to velmi náročné a že si finančně pohoršíme.

René: Ze začátku to byly spíše rozpačité reakce okolí - jak nás to omezí, že se nevyspíme apod.

 

Pěstouni musí projít přípravou. Jak jste tento proces vnímali, jak dlouhý byl a byla pro vás příprava přínosná? Případně co byste během přípravy ještě uvítali?

Ester: V dubnu roku 2015 jsme šli poprvé na OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí v místě bydliště) s žádostí stát se přechodnými pěstouny. V lednu roku 2016 začal naši žádost řešit krajský úřad a od března do července jsme se účastnili přípravy. V záři 2016 jsme byli zařazeni jako pěstouni na přechodnou dobu. Celý proces trval 1,5 roku. Příprava byla důležitá, mimo informace, které jsme se dozvěděli, se také posilovala naše trpělivost a vytrvalost v našem rozhodnutí stát se pěstouny na přechodnou dobu. Individuální rozhovory s psychology byly pro nás největším přínosem, věnovaly se i našim dětem, a tak byla do přípravy zahrnuta celá rodina. Po celou dobu přípravy jsme měli pocit určité nedostatečnosti a obávali jsme se, zda budeme jako pěstouni vybráni. Zpětně si uvědomuji, že bych uvítala, kdyby se více mluvilo o různých způsobech předávání dětí. Mluvilo se o tom jen obecně a krátce. Zajímavější by bylo více osobních zkušeností o předávání dětí.

René: Pro mě je představa jakéhokoliv sezení na školení děsná. Pokud jde o techniku, tak to dám, ale věci kolem pěstounství, toho jsem se děsil, že tam budu usínat. Nakonec to šlo. Také vstupní testy a jejich počet mě odrazovaly, ale také jsem to zvládl, nebylo to tak náročné. V přípravě mi chybělo víc praktických zkušeností, jak může probíhat proces předávání, co na soudech, atd.

 

Jaké pocity si vybavujete při převzetí prvního dítěte? Překvapilo Vás něco? Na co jste byli připraveni a na co naopak ne.

Ester: Pro první holčičku jsme si jeli na novorozenecké oddělení, měla již tři týdny. Hned, když jsem ji vzala do náruče, tak jsem se cítila, jako by to bylo moje dítě. Překvapilo mě, že jsem vůbec nevnímala, že se vlastně narodila někomu jinému. Byla tichá a smutná, trvalo ji velmi dlouho, než se začala usmívat a reagovat, hned jsme si uvědomila, jak ji poznamenalo více jak třítýdenní opuštění. Bylo o ni v nemocnici postaráno, ale neměla jednu pečující osobu.

René: Velký smutek, jak někdo dokáže opustit človíčka, vlastně ho celé těhotenství nechtít. Jak je miminko smutné, nemá zájem o nic okolo, žádný život v očích. Že 9 měsíců a 3 týdny dokáže tak moc poznamenat život dítěte. A to, že dokážete milovat úplně cizího tvorečka jako vlastního, neděláte rozdíly, chováte, krmíte, vstáváte v noci, pečujete úplně stejně jako o své.

 

Dají se Vaše zkušenosti s péčí o děti v pěstounské péči na přechodnou dobu nějak zobecnit?  

Ester: Zobecnit by se dalo, že všech sedm dětí jsem měla ráda jako by byly naše vlastní, nikdy jsem nemusela přemýšlet, jak jim projevit lásku, to šlo hned samo. Všechny byly pro mě v tu chvíli nejkrásnější a nejmilejší. Jinak mělo každé dítě jiné potřeby či zdravotní problémy. Další zkušenost je, že u všech jsme si hned říkali, že jsou u nás jen na chvíli, že jim poskytujeme jen dočasný domov a rodinu a ta pravá maminka a tatínek se teprve objeví. To nejvíc, co jim můžeme dát, je naše láska projevená co nejčastějším fyzickým kontaktem. Chtěli jsme, ať svěřené děti zažívají rodinu. Naše rodina fungovala dál stejně jako předtím, než jsme byli pěstouni a pěstounské děti s námi mohly zažívat všechny radosti a starosti, které rodina prožívá.

 

Tématem naší kampaně byly mýty, které kolem náhradního rodičovství panují. Setkáváte se s nějakými ve svém okolí? Pokud ano, s jakými?

Ester: Žijeme na malém městě, proto se o našem pěstounství hodně ví a lidi na to různě reagují. Jedním mýtem je, že se někdo domnívá, že se pěstounství dělá pro peníze. Dále mně bylo docela líto, když mi někteří říkali, jak mohu děti pak někomu odevzdat. Že oni by na to neměli srdce, připadala jsem si, že jsem v jejich očích asi bezcitná. Také se setkávám s mýtem, že je vlastně velmi snadné být s malým miminkem doma, že vlastně nemusím chodit do práce. To mi také bývá líto, že si myslí, že vlastně nic nedělám.

René: Asi otázka peněz nejvíc. „Oni to dělají pro peníze.“  Ve skutečnosti jsme si pohoršili. Pokud děláte ve fabrice, odkroutíte si svých 8 hodin a jdete domů, tady jedete zpočátku celých 24hod, než si miminko zvykne a vy ho poznáte. Přeci jen 9 měsíců slyší jiné hlasy v bříšku. Často mají absťáky po drogách, nikotinu. Pokud dotyčnému spočítám pěstounský plat na hodinu, začne přemýšlet jinak, že tohle se pro peníze nedá dělat. Další otázku, kterou nám lidé kladou je: „Jak to můžete dělat, to já bych nemohl/a.“ Pokud to člověk nezkusí, tak to nemůže vědět. Pokaždé si řekneme, že můžeme být ti, kdo človíčkovi dají jinou startovní čáru, než by měl v ústavu. Jiný vklad do života od naší rozvětvené rodiny, kde jde z náruče do náruče a učí se navazovat vztahy.

 

Co je na tom být pěstounem nejtěžší a co Vám naopak dělá největší radost?

Ester: Pro mě je v pěstounství nejtěžší, aby se starání o svěřené děti dobře propojilo s potřebami celé naší rodiny. Abychom všichni cítili své důležité a nezaměnitelné místo v naší rodině, abychom uměli brát ohledy jeden na druhého. Největší radost mám, když cítím, jak nám všem v rodině záleží na tom, aby se u nás mělo miminko co nejlépe, chováme ho, smějme se s ním, hrajeme si. Velkou radost mám, když si ostatní v rodině všimnou, že třeba potřebuji pomoci. A asi největší radost mám, když děti odcházejí dál do rodiny (adoptivní nebo biologické), když vidím, jak jsou všichni spokojeni a těší se. A když si uvědomím, že naše starání se tyto děti má obrovský smysl, že místo v ústavu mohlo být v naší rodině.

René: Nejtěžší? To asi zatím nic, spíš smutné. Pro mě to jsou absťáky dětí, když človíčka chováte, je v klidu a najednou bez důvodu začne plakat a dojde vám, že to je z drog. Tak ho přitisknete více k sobě a tišíte. A co mi dělá radost? Když se pro človíčka najde rodina a příprava na předávání, společná setkávání, nová přátelství, že má budoucnost, svojí novou milující rodinu.

 

Co byste o pěstounství sdělili případným zájemcům?

Ester: Chci všechny, kteří uvažují o pěstounství na přechodnou dobu, velmi povzbudit. Nenechte se odradit tím dlouhým procesem, než se stanete pěstouny. Nebojte se přípravy. Rozhodněte začněte první setkáním na OSPODu, pak máte ještě dlouhou dobu během celého procesu rozvažovat, zda do toho opravdu chcete jít. Ze své zkušenosti mohu říct, že i když je to mnoho starostí, tak radost z toho, že jste někomu pomohli do celého jeho života, je větší. Pokud se rozhodujete, nebojte se vyhledat ve svém okolí pěstouny a osobně se jich zeptat na jejich zkušenosti.

René: Je to jedna ze smysluplných a naplňujících prací, spíše poslání. A souhlasím s tím, co uvedla manželka přede mnou.

 

Děkujeme manželům Jiroutovým za poskytnutí rozhovoru a přejeme jim plno radosti v životě a další elán do pěstounství.